Tento web využívá pro zlepšení funkcí cookies. Setrváním zde s jejich využitím souhlasíte.

Dana Trávníková

SRT, Regresní terapie

Cesta duše

Většinu z nás určitě někdy napadlo přemýšlet nad svým životem. Proč tu vlastně jsme, proč se stále dokola za něčím honíme a lopotíme? Jaký má smysl náš lidský život, stále dokola umírat a znovu se rodit? Jedno velké PROČ. Proč to tedy vlastně stále dokola děláme a co tu hledáme?

Na počátku byla pochybnost. Pochybnost nad tím, zda to co máme je dost dobré. Touha a chtění prožít něco jiného. Něco, co jsme zatím nezkusili a nepoznali. Každá duše si vybírá svou inkarnaci podle toho, co chce sama prožít. Je to naše vnitřní rozhodnutí. Vidíme, co jsme nezpracovali, nezkusili, nepoznali a rozhodujeme se, co chceme v dalším životě řešit. Ale tak jako nám tucet lidí vypráví své zážitky a pro nás je to jen informace bez vlastních prožitků, tak je to i s nezpracovanými tématy, které chceme řešit. Ne nadarmo se říká, že vlastní prožitky a zkušenosti jsou nesdělitelné. Tím, že jsme něco nezkusili nebo jsme neprožili část emocí, které zůstaly jako tmavý obal na duši, tak vlastně nevíme jaké to je, když TO budeme skutečně prožívat. Duše si všechno plánuje v lásce a světle. Teprve, až se započne její další pozemský život v naší hrubohmotné úrovni, uvědomí si celou tíhu toho, co si chtěla vyřešit, zkusit a poznat.

S každým prožitkem v každé inkarnaci roste naše uvědomění. Přes bolest a utrpení se učíme lásce, soucitu, laskavosti a pokoře k životu. Z počátku našich inkarnací, kdy naše duše není tolik zatížená těžkými nezpracovanými tématy a nemá tolik zkušeností a zážitků, se CHCE inkarnovat, CHCE něco nového prožít, zkusit. A tohle CHTĚNÍ nás stále dokola nutí vracet se do pozemského života. Jak stoupáme po spirále našeho uvědomění (viz. článek Blanky Kochové o vývoji duše), máme za sebou spoustu těchto prožitků. A některé jsou velmi bolavé. Se vzrůstajícím uvědoměním se začne vytrácet i ono CHTĚNÍ. Začínáme si uvědomovat, že krása života není v onom chtění a věcech kolem nás. Přestáváme toužit po moci, slávě, lepším autě, novém mobilu, moderním oblečení,…přestáváme CHTÍT nové prožitky a zážitky. Najednou jsme schopni se zastavit a uvidět krásu života v něčím úsměvu, radosti našich blízkých, rozkvetlé květině, ranních kapkách rosy, poletujícím motýlu. Jsme schopni se zahledět na noční oblohu plnou hvězd a zaposlouchat se do cvrkotu cvrčků. A jen tak být. Začneme vnímat krásu lidského bytí v přítomných okamžicích. Vnímat krásu okamžiku bez chtění. Chtění, které nás stále k něčemu nutí, které nás ponouká se stále za něčím hnát a kvůli kterému nenacházíme vnitřní klid. A místo chtění si začneme přát. Bezpodmínečně. Začneme si přát klid v duši, lásku, lidi, se kterými nám bude dobře, práci, kde se budeme cítit dobře. A odsud už je jen krůček k přání vrátit se zpět do světla. Vždyť ten „ráj“, který stále hledáme, je stav v naší duši. Najednou pochopíme, že se prostě už nemusíme znovu vracet na zemi a CHTÍT tady něco prožívat.